Výroba zakázkových nožů - Část 3 - Výbrus

Základní výbrus je jeden z klíčových kroků výroby a jeho výsledkem je konečně něco, co už skutečně vypadá jako čepel nože.

Protože se jedná v tomto případě o nejjednodušší možný design čepele, je to krok relativně jednoduchý. U čepelí s ricassem, žebry, žlábky, falešným ostřím atp. je nutné vybrousit fazety čepele na obou stranách co možno nejlépe symetricky. U tohoto projektu mají čepele obě strany ploché a obě strany ocelového profilu jsou už ploché, tak proč si komplikovat život – stačí sbrousit v podstatě jenom jednu stranu čepele a požadovaný klínový profil vznikne automaticky. Ovšem ačkoliv to je nejjednodušší možná výroba čepele, neznamená to, že je to snadné nebo nevyžaduje žádnou dovednost.

Co se dovednosti týče, nejobtížnější částí ruční výroby nože je ustanovení fazet pod správným úhlem. Příslušnou dovednost sice mám, ale protože jsem zastánce hesla "pracuj chytře, ne tvrdě", po určité době jsem si vyrobil upínací přípravek, který tento krok značně usnadňuje. Je to hranol s permanentními magnety, který je možné naklonit a zafixovat v mírně nakloněné pozici vůči pracovní desce upevněné k pásové brusce pod pravým úhlem k pásu. Přípravek tak umožňuje ubírat materiál pod konstantním úhlem. Nastavení správného úhlu je tak trochu metoda pokus-omyl, ale v tomto konkrétním případě jakmile jsem jednou nastavil správný úhel, už jsem s ním nemusel nic dělat, protože všech šestnáct čepelí má přibližně stejnou šířku a je tudíž možné na ně na všechny použít stejné nastavení. A protože nyní potřebuji ubírat hodně materiálu pokud možno co nejrychleji, na brusce jsem použil zcela nový keramický pás s hrubostí P40.

Na předchozím obrázku je nyní vidět, kde všude jsem ubral materiál – a u všech čepelí je vidět ještě trošku černé u hřbetu – původní povrch plochého profilu. Tzn. tyto čepele ještě nemají úplně klínovitý profil a strany nejsou ani tak docela přesně ploché, zejména ta, na níž jsem brousil. Plochých stran a klínovitého výbrusu dosáhneme v následujícím kroku, s trošku jemnějším brusným pásem – P60, a P80 keramické. Nyní ovšem už nepoužívám u brusky ani upínací přípravek, ani pracovní desku, místo toho brousím strany volně ručně a pod úhlem k běhu pásu – u P60 hrotem nahoru, u P80 hrotem dolů. A materiál tentokráte ubírám z obou stran až původní černý povrch profilů úplně zmizí. Teoreticky bych sice stále mohl brousit jenom jednu stranu, ale z praxe vím, že profily mohou mít z výroby místy dolíčky a jiné povrchové vady, a je snazší je vybrousit nyní než později.

Broušení pod úhlem a střídání úhlu při přechodu na jemnější pás značně zplacatí broušenou plochu. Na testování plochosti je jednoduchý trik – když se navlhčené ploché strany dvou čepelí smáčknou k sobě, měly by "lepit". Na levém obrázku toto demonstruji – v prstech držím pouze stopku jedné čepele, ta druhá je držena ve vzduchu pouze adhezí mezi fazetami. V této fázi taková plochost není zcela nutná, ale neuškodí. A bylo to při snaze nafotit tenhle obrázek, když jsem si uvědomil, že jsem trošku zbodal PPÚ – Pořadí Pracovních Úkonů. Zapomněl jsem zbrousit a srovnat ramena čepele.

Srovnání ramen čepele znamená upnout na čepel vodítko pilníku a sbrousit obě plošky na přechodu čepele ke stopce tak, aby byly obě v jedné rovině a ve správném (v tomto případě 90°) úhlu ke hřbetu čepele. Vodítko pilníku má ovšem paralelní čelisti, a na čepeli s klínovitým profilem se tudíž nemůže chytit. Naštěstí jsem v hodinách geometrie nespal a problém jsem vyřešil tak, že jsem do vodíka upnul dvě čepele najednou – dva překrývající se klíny vytvořily dostaečně paralelní plochy na to, aby vodítko pilníku drželo pevně a nic se nehýbalo.

Vodítko pilníku jsou v podstatě dva sešroubované kousky karbonitridované oceli s přesně slícovanými hranami. Jsou tak značně tvrdší než obyčejný ocelový pilník a umožňují srovnání ramen čepele tím, že pilník může ubírat pouze materiál přesahující přes hrany vodítka. Čepele i s vodítkem upnu do svěráku, na dlouhé stopky přicvaknu kolíčky na prádlo a pilníkem na ostření řetězových pil uberu opatrně ocel z ramen čepele až pilník jezdí po tvrdém povrchu vodítka bez ubírání materiálu.

Kolíčky na prádlo tam nejsou pro okrasu, mají dvojí funkci – za prvé stopky jsou pod určitým úhlem hodně, hodně špatně vidět a čouhají dost vysoko nad svěrák a já se nechci dloubnout o stopku do oka nebo si o ní roztrhnout předloktí. A za druhé stopky jsou dlouhé a tenké a při pilování vibrují a vydávají značně nepříjemný zvuk – a kolíčky na prádlo tento zvuk tlumí.

Pilník na broušení pilových řetězů rovněž používám z dobrých důvodů. Je levný, takže až se nevyhnutelně ztupí o kontakt se super tvrdým povrchem vodítka, je snadné jej vyměnit. A současně má rádius 6 mm, takže přechody čepelí na stopky zůstanou pěkně zaokrouhlená a nehrozí, že na nich nechtěně vytvořím ostrou hranu, jež by mohla sloužit jako soustředění stresu.

Po sbroušení ramen čepelí je možné postoupit k dalšímu kroku v procesu – tepelnému zpracování. O tom příští týden.